Po kolejích přes hranice
Mám takovou úchylku. Už ani nevím, kdy to začalo. Fascinují mě přeshraniční tratě. A že jich v našem kraji je. Ale jestli mě něco dokáže nadchnout ještě víc, tak je to skutečnost, že se jich daří čím dál tím víc obnovovat.
Nikdy bych nevěřil, že se někdy dočkám toho, že pojede vlak mezi Harrachovem a Szklarskou Porebou. Nebo mezi Dolní Poustevnou a Sebnitz. Že začne opět fungovat trať mezi Varnsdorfem a Seifhennersdorfem. S jídlem roste chuť, takže nepřestávám doufat, že se podaří obnovit vlakové spojení mezi Jindřichovicemi pod Smrkem a Mirskem nebo že se osobní doprava vrátí na trať Černousy – Zawidów. Co mě na tom všem tak baví? Ze všeho nejvíc asi ten pocit, že už konečně neexistují žádné hranice. Obnovené přeshraniční tratě jsou toho nejlepším důkazem. O to víc v našem regionu, kde se to ještě nedávno hranicemi jen hemžilo. Vezměte si třeba takovou trať z Žitavy do Görlitz, která ve své první části vede údolím Nisy. Řeka zde tvoří hranici mezi Německem a Polskem a vlak ji neustále křižuje. Chvilku jste tak v Německu, potom zase v Polsku, pak zase v Německu, v Polsku… Všímat si toho je dnes naštěstí už jen super hra. Jen ji prosím hrajte potichu, jednou jsem byl svědkem toho, jak neustálé změny hranice vykřikoval jeden pán na celý vlak. Na téhle trati je ještě jedna hraniční rarita. Lidé, kteří bydlí v německém Ostritz, mají zastávku v polské Krzewina Zgorzelecka. Dnes je to naštěstí už úplně jedno, pokaždé ale když tam vlak zastaví, říkám si, jaká to kdysi musela být bizarní situace.
Díky přeshraniční trati jsem také kdysi objevil dnes už neexistující vesnici Fukov. Nevím, jak to máte vy, ale pokaždé, když jedu vlakem, tak se neustále dívám z okna. Nechápu lidi, co místo toho dokážou číst nebo psát. Na rozdíl od pohledu z auta, kde kolem sebe stále vnímáte silnici nebo dálnici, z vlaku koleje nevidíte. Všude kolem vás je tak krajina. Stejné to bylo i během mé první cesty vlakem ze Žitavy do Drážďan. Pozoroval jsem pečlivě udržovanou německou krajinu, když najednou se zničehonic objevila nevzhledná zarostlá louka, která zase stejně rychle zmizela. Co to mohlo být? Když jsem přijel domů, podíval jsem se do mapy a nevěřil jsem svým očím. Ten zanedbaný kousek země patřil České republice. Šluknovský výběžek má na sobě ještě jeden malý výběžek, kde až do padesátých let stála vesnice Fukov (něm. Fugau). Potom ji komunisté srovnali se zemí. Včetně kostela. Na to, že tenhle výběžíček neměří na šířku ani kilometr, se tam stala spousta zajímavých věcí. Narodil se tam třeba legendární horolezec Rudolf Kauschka. Severní hranici tam tvoří řeka Spréva, která potom doteče až do Berlína. Právě tudy přijel po Mnichovské dohodě do Československa Hitler. A vede tudy německá trať mezi Žitavou a Drážďany. To jsou věci! Nic z toho bych nevěděl, kdybych tak rád nejezdil vlakem. Obzvlášť přes hranice, které naštěstí už neexistují. Tak ať to tak vydrží.
Petr Vondřich (43) píše už pátým rokem blog jizerské *ticho, ve kterém představuje zajímavé lidi, místa a události z našeho kraje. Baví ho hlavně sledovat život ve městech pod Jizerskými horami, kde to na první i druhý pohled vypadá, že tam téměř nikdo není a nic se tam neděje. Ale opak je pravdou a jak říká Petrovo oblíbené heslo z pařížských studentských demostrací na jaře 1968, Pod dlažbou je pláž. Zároveň by si ale moc přál, aby se jizerské ticho vrátilo tam, kam patří - do hor a do Liberce a Jablonce už konečně přišlo to, co jim vždy slušelo nejvíc - ruch velkoměsta.