O ajznboňáku Gustavovi

Byly to tehdy na venkově idylické časy. Sedláci hospodařili na svých usedlostech, v každé vsi nabízeli své služby hostinští, pekaři, uzenáři, krejčí, holiči a desítky dalších živnostníků a chloubou každé obce bývalo nádraží. Jítrava to štěstí, že by jí vedla dráha, neměla. Prý se o tom při zaměřování trasy Severočeské transverzálky dokonce i uvažovalo, ale místní farnost byla údajně zásadně proti; nejspíš pod tíhou představ, že železnice je, stejně jako každý moderní vynález, od ďábla a přivedla by do vsi jen zmar a neštěstí.

Každé ráno tak Gustav Leutelt z domu číslo 52 až na konci vsi na úpatí Velkého Vápenného vstal, posnídal kávu a vyrazil cestou pod kopci vedoucí lesem a po poli do sousední Zdislavy. Pracoval jako výpravčí na místním nádraží, které čítalo kromě majestátní typizované budovy z režných cihel a kamenných ostění kolem oken a dveří ještě několik řad kolejí, sklad zboží a dřevěnou boudičku se suchými záchodky.

Měl svou práci rád, krom vypravování vlaků také ochotně vyplňoval veškerá hlášení, papíry a pokud mu zrovna vybyla chvilka, s láskou zaléval muškáty. Když se doma v Jítravě rozhodl přistavět ke vchodu do stavení dřevěné závětří s toaletou, aby se nemuselo chodit do boudičky ven na zahradu, obstaral na záchod starou mísu ze zrušeného vagonu. Peněz nebylo v hospodářství nazbyt.

Mísa, kterou Gustav obložil dřevem, se po dlouhých desítkách let znovu podívala na světlo až v úplně jiných dobách, půl století po druhé světové, kdy noví majitelé domu závětří rekonstruovali a suchou toaletu rušili. To už sídlil rod Leuteltů stovky kilometrů dál, v severoněmeckém Lübecku. O svém otci, ajznboňáku Gustavovi, o jeho práci a míse z vlaku českým chalupářům vyprávěl jeho syn Bruno. Ten do domu, v němž kdysi žil, často zajížděl a sypal z rukávu historku za historkou.

Po čase vyrážel jednoho léta z Jítravy domů do Liberce současný víkendový obyvatel chalupy, mladý pan Jan. Z piety vždy absolvoval na nádraží tutéž cestu, kterou chodíval kdysi za prací Gustav Leutelt. Přelezl koleje (kde byly ty časy, kdy se jich tu vedle sebe lesklo hned několik párů) a vstoupil do chladné čekárny (to ještě fungovala). Dal se do řeči s výpravčí (v oněch časech tuto funkci dosud ve Zdislavě někdo vykonával), která se však po chvíli omluvila, že musí jít stáhnout závory na nedalekém přejezdu. Vlak se blížil. Pan Jan necítil potřebu vyprávět té dobré ženě o chalupě v Jítravě a výpravčím Gustavovi; nejspíš by neporozuměla. Nabídl se však s rarášky v očích, že závory stáhne za ni. Snad proto, že bylo léto, svítilo slunce a nádražačka měla dobrou náladu, svolila.

Točil klikou na kole, z něhož visící řetězy mizely kdesi v díře v zemi a u silnice z Jítravy do Zdislavy klesaly pomalu závory dolů. Nebylo to jen tak obyčejné točení, pot zněj lil – tahle činnost vyžadovala fortel. Držel v ruce dost možná tutéž rukojeť, kterou kdysi třímal Gustav Leutelt, zalykal se dojetím nad symbolickým kruhem, který se tímto aktem uzavřel a myslel na onoho muže v nádražácké uniformě, který jednoho pošmourného únorového dne roku tisícího devítistého čtyřicátého devátého kdesi uprostřed rozbombardovaného Německa umřel na stesk po domově.

foto: Jan Pešek

Jan Mikulička se narodil se v srpnu osmasedmdesátého. Už od dětství v jednom kuse leccos spisoval, k čemuž se postupem času přidala vášeň pro muziku, cizí jazyky, historii, architekturu, fotografování a spoustu dalších krásen. Už šestnáct let píše pro libereckou MF DNES a týdeník 5+2, baví ho tlachání u piva a k smrti rád projíždí autem rychle kalužemi (když teda zrovna nikdo nejde kolem). Jedním z jeho nejoblíbenějších čichových vjemů je směs prachu, špíny, kolomazi, olejů, nafty a oceli na nádraží v rozpáleném odpoledni na vrcholu léta.