Každá cesta vlakem je daleká

„Na třetí koleji je připraven spěšný vlak do...“ 

Hlášení, které se neomrzí. Znamená totiž, že můžete nastoupit a jet. Někam. Na rozdíl od autobusu a auta může být v případě vlaku cesta i cílem. Pro lidi jako já, kteří se štvou z místa na místo prostě proto, že na místě je to dlouho nebaví, je vlak celoživotním parťákem.

Nerada přiznávám, že pamatuji už dobu, kdy jediné cesty vedly na východ a noční rychlík na Slovensko býval součástí dobrodružství. Špinavé záclonky jsme muchlali do okna, aby zůstalo pootevřené a pustilo trochu vzduchu do narvaného kupátka. Ještě než jsme se poskládali tělo na tělo k nepohodlnému spánku, vytáhli jsme dobroty jako olejovky, pivo, otrlí horáci i cibuli, ale to už bylo trochu moc... Do rytmu bouchaly pražce nebo co to vlastně bylo (už to nebouchá, což vyhovuje mému pozadí, ale není to tak romantické). Záchody byly často ucpané a vždycky špinavé – to už je dnes taky jinak a v tomhle případě modernizaci tleskám. I když se smradem z vlakových záchodků tak nějak vyvanulo i moje mládí...

Vlaky naštěstí zůstaly. Hledám a nacházím je všude. Jedinou železniční tratí, která v africké Ghaně zbyla po kolonizátorech, jsem se z Kumasi celý den kodrcala do přístavu Takoradi. A řeknu vám, že rychlíky na Slovensko byly proti této cestě slabý odvar – okna byla sice dokořán, ale vzduch nikde.

Vietnamský „expres“, který se dokázal třistakilometrovou trasou z Lao Cai do Hanoje prokousávat víc než dvanáct hodin, měl zase okna pečlivě zamřížovaná: chránily nás cestující před kameny, které na vlak házeli mladiství chuligáni. Uvnitř přeplněného vlaku ale bylo veselo, protože se všichni dělili o všechno – rozumějte kořalku a cigarety.

Neuvěřitelné na čínských vlacích bylo, že ať souprava čítající třeba třicet vagónů jela tři dny, dojela skoro vždycky na minutu přesně. Za ty tři dny jste ve vlaku navázali bezpočet přátelství, vypili několik termosek čaje a snědli devět zalévacích nudlových polévek...

V autobuse (a už vůbec ne v autě) nic z toho nezažijete. Proto když můžu, hledám vlaky a jejich prima atmosféru. A když někdy stojím v časném zimním ránu na nádraží v Raspenavě (to je teď má domovská stanice), stačí si na chvíli nasadit oči cizince a rázem se ocitnu na daleké cestě: na obzoru hradba hor, pod nimi se choulí maličké město a v dálce už slyším vlak. Dělám, že nevím, že jedu do práce. Ve vlaku to jde, ve vlaku je totiž i cesta cílem.

Jana Patková je šéfredaktorka regionálního časopisu Véčko – Vesele i vážně o Libereckém kraji a Webu cestovatelů (www.webcestovatelu.cz) původně vystudovala na pedagogické fakultě UJEP český jazyka a dějepis. Po studiích začala působit v tehdy vznikajím geografickém magazínu Koktejl, posléze se stala jeho šéfredaktorkou. V roce 2003 se stala zakládající šéfredaktorkou časopisu 21. století a také matkou syna Honzíka. Jako režisérka a kameramanka natočila několik dílů televizního seriálu Cestománie. Byla také krátce šéfredaktorkou Libereckého deníku a redaktorkou cestovatelské přílohy Hospodářských novin IN magazínu. Narodila se v Jablonci nad Nisou, nyní žije v Raspenavě.  Baví ji cestování.