Krajina mého srdce
Pro každé dítě je vůbec nejlepší, když může na své rané dětství vzpomínat s láskou. Na rtech úsměv, v očích blaženost. Z tohoto důvodu by se mělo dětství, nebo alespoň jeho vydatný kousek, nějakým sofistikovaným způsobem konzervovat a uchovávat i pro pozdější užití. Mateřská láska je výživa plná vzácných ingrediencí pro naše celkové zdraví, kterou by si každý z nás občas potřeboval i v dospělosti šlehnout přímo do žíly. Stejně tak vzpomínky na přívětivé a pohostinné místo našich prvních let života, na domov. Ti, co měli šťastnější dětství, by mohli trochu toho zázračného materiálu věnovat i jiným, ne tak obdarovaným… jen… poptávka by byla asi veliká a člověk všemi mastmi mazaný by ten životabudič nakonec prodával a obchod na tom založil. Nechám tento nápad raději v šuplíku. Já jsem svůj díl mateřské lásky v Novině dostala, ba co víc, mohla jsem si jít kdykoli přidat.
NOVINA… oznamovala smaltovaná cedulka. Zdobila červený cihlový nádražní domek už značnou měrou omšelý. Jako malá jsem se často zaposlouchávala do zvuku toho jména, jak zní a rezonuje v mé hlavě. Dumala jsem, proč právě Novina… Děti ve školce i ve škole se nad tím jménem pousmívaly. Nakonec jsem vymyslela, že na ni budu pyšná. Novina - každý den nová, plná a okouzlující.
Abych včas zarazila jen romantické smýšlení o ní… naše rodina tu žila v 70. - 80. letech minulého století. Na „konci světa“. Nepostradatelný dopravní prostředek jsme měli sice u nosu, avšak maminka musela jezdit do práce do Chrastavy. Stejně jako já a moje sestra do vzdělávacích zařízení. Týkalo se to ale jen ženského pohlaví v naší rodině. Táta si nemohl přát lepšího zaměstnání z hlediska dostupnosti. O dojíždění nemohla být řeč. Pracoval jako výpravčí o stanici dál. V Křížanech (dnešní Křižany).
Mimochodem, kdo o tom vždycky rozhoduje? Na něco si zvyknete, vyrostete v tom a pak to nějaký ouřada, trpící nedostatkem empatie, změní jedním šmahem. Stejně jako naše Novina nosila číslo popisné 44. Nevím, kdy došlo k přečíslování, ale jednou, už jako velká, jsem při jednom z návratů do své domoviny zjistila, že se dvě bílé stoličky na červené cedulce (rozuměj čp. 44) změnily ve smutně vyhlížející čp. 1. A to vám do vzpomínek zrovna nezapadá.
Znalí železniční trasy Novina - Liberec a Liberec - Chrastava pochopí, že její dennodenní absolvování ve vás nevzbuzuje zrovna cestovatelskou vášeň. Nic proti krásné ubíhající krajině a převislým muškátům v oknech nádražní budovy v Karlově. Tenkrát z Noviny jezdil pouze vlak, MHD bylo pro nás cizí slovo a sen o autu se zdál, jak jsem později zjistila, především mamince a to dost často. Například když nás sužovaly vysoké horečky a potřebovaly jsme odvézt na pohotovost a maminka bezradně obíhala sousedy a sháněla pomoc. Z této doby mi také navždy zůstal respekt ke studeným zábalům.
Jelikož lidé z naší osady pociťovali stejné potřeby, začaly jsme zanedlouho dojíždět s panem Loudátem a jeho dvanáctsettrojkou do Chrastavy. Byla to taková Loudátova soukromá hromadná doprava. Ráno na nás čekal dole na rozcestí. Musely jsme sejít naší „cestičkou k domovu“, po břidlicových plotnách (dnes je tu asfaltový koberec) seběhnout k viaduktu a rovinkou přes potok na smluvené místo. Ráno dolů to šlo, odpoledne nahoru to bylo s nákupem a školními taškami těžší, každopádně touto dopravou z naší osady do stanice „Svět“ se nám hodně ulevilo. Později se naší mamince splnil sen, neboť si koupila ojetou Škodu 100 oranžové barvy a ještě barevnějšího hlasu motoru, který krásně rezonoval pod novinským viaduktem, kde jsme parkovaly.
Naši kamarádi bydleli v Chrastavě, jezdit za námi nemohli, protože jsme žily na tehdejší poměry trochu z ruky. Což nás samozřejmě vždycky netěšilo. Našimi největšími kamarády byla proto příroda, stromy, květiny a zvířata. Les nám šel každé ráno naproti svojí omamnou vůní, šimral nás po chodidlech vystrčených zpod peřiny. Když jsme vykoukly z okna, syrový vzduch se nám dral do plic. V létě voněl houbami, přímo nad tratí se to hemžilo kozáky. Chodily jsme si tam jako do Krakonošovy zahrádky. Byly tam vždycky. Čekaly schovaný v mlází.
Maminka si nás pro ně posílala, když vařila. Tato bohulibá činnost jí musela odsejpat jako na drátkách, když měl tatínek službu. Neboť kolem jedenácté přijížděl motorák a ten měl mimo jiné také za úkol dopravit našemu tatínkovi oběd. Tomu někdy předcházel stres a maminčin „kvapík“. Jako na potvoru brambory ne a ne změknout, těsto na knedlíky odmítalo kynout z nedostatku tepla, hovězí pocházelo z hodně tuhý krávy a další strasti maminky kuchařinky se běžně děly. Dnes jim stonásobně rozumím. Maminka proto často zvolávala: „Běžte se podívat, jestli už je na volno!“ A my utíkaly k návěstidlu, které dřív nebo později ukázalo, že už má vlak povoleno přijet do stanice. Netuším, jak to maminka pokaždé zvládla, ale kastrůlek nakonec vždycky odjel. Mávající, usměvavý vlakvedoucí stáhnul okénko a my jsme mu podaly maminčinu „depeši“ pro tatínka, zamávaly jsme také, a když vlak odjel, spadnul nám kámen ze srdce. Obyčejně jsme potom maminku našly, jak pokuřuje a usrkává svoje zasloužený horký kafe.
Perón byl naše hřiště a koleje se hrdě vyrovnaly kladině. Tady se odehrávaly všechny naše sportovní výkony, tedy až potom, co jsme se je zde naučily. Někdy v potu tváře. Táta nás tu vozil na motorce Jawa 350, to jsme milovaly. Na peróně jsme také se sestrou poprvé kojily - zatím jen panenky, ale s velmi zodpovědným výrazem ve tváři. Bylo to od nás vlastně velmi pokrokové, neboť za komunismu se prosazoval především Sunar. Znáte ve svém okolí někoho, kdo už v dětství hlásal, čím bude a také tím je a ještě to dělá s láskou celý život? Já ano. Svoji sestru. Už na té nádražní lavičce nám vykládala, jak se jednou bude starat o miminka v porodnici. A dělá to už bezmála pětadvacet let, jen s přestávkami, kdy sama rodila a piplala své potomky.
Na záhoně pod úrovní perónu pěstovala maminka jahody. Úroda byla často královská. Podávaly se rozmačkané s cukrem anebo zalité smetanou. Maminka své pěstitelské schopnosti dokazovala také na své obří skalce. Tenkrát byste ji mohli obdivovat hned naproti domu. Dnes tam stojí auta. Zahrádka to byla plná roztodivných druhů rostlin, které kvetly napříč celou sezónou. Maminka tam ohýbala svůj hřbet každou volnou chvilku. Zjara vykvétaly narcisy. Zahrádka nebyla oplocená a tak nějaký blb nejapný všechny ty nádherné veliké květy v rozpuku otrhal do jedné. A my z toho měly národní smutek.
Už nevím, jestli z pomsty za narcisy, za narušování našeho soukromí některými cestujícími nebo jen z občasného nutkání provést nějakou lotrovinu… čas od času jsme vylezly na půdu, otevřely malé půdní okénko ve štítu domu, a když stál nějaký čekatel na vlak přímo pod oknem, plivaly jsme potichu dolů… Jinak jsme byly veskrze mírumilovné děti. Tedy ještě po mé zálibě půjčování si tatínkova zapomenutého nářadí. Pamatuji si, že mě neskutečně fascinovalo, jak krásně odlítávají kousky dýhovaného lesklého dřeva z nočního stolku, pod nárazy plochého šroubováku pod úhlem 45°. Rodiče v tomto případě mnoho pochopení neprojevili.
Půda pro nás byla nepostradatelným místem plným tajemství. Voněla senem, kočky tu vrhaly svá koťata. Ještě slepá jsme je nacházely zachumlaná a schovaná v seně, jak tam tenounce řvou hlady, než je přijde máma nakrmit. Nádherně voněla. K našemu zvířectvu patřila i „Lejdyna“ – dobře stavěná příslušnice rasy německého ovčáka, která měla při jednom vrhu, k naší velké radosti, jedenáct štěňat.
V celém okolí nádraží jsme stavěly domečky z mechu, klacíků, šišek a dalších pokladů lesa. Jídlo pro jejich případné obyvatele představovaly nasbírané šištičky z olší a měsíční jahody, které rostly na prosluněných stráních všude kolem nás. Často jsme je sbíraly do hrníčku, vlastně to byla představa naší maminky, nám se tato fáze zdála zbytečná a trhaly jsme je rovnou do pusy. Když už se snesla tma, stačilo, aby maminka vyšla na perón a zavolala na nás…slyšely jsme ji, ať jsme byly kdekoliv. Ozvěna fungovala dokonale, odrážela se v náruči živé přírody, která nás chránila, ovlivňovala a utvářela.
Na krajinu mého srdce je nejkrásnější výhled ze stráně nad viaduktem. Není to ledajaký viadukt, svojí monumentálností vám tají dech. Je dominantní, silný a svou úlohu plní dokonale. Nebrání se, když po něm chcete přejít, zároveň však zakusíte pocit, že jste jen malé zrnko písku, úlomek z břidlice jeho těla. Je z něj vidět na stráňku, kde jsme v dětství lyžovaly šusem dolů, v dětských očích to byl obrovský kopec, který jsme vyšlapávaly na lyžích stromečkem. Dnes, když se na ten kopec podívám, zdá se mi směšně malý…
Iva Lojková je totálně nasazenou matkou tří dcer. V současné době střídá pracovní období s kurýrováním nejmladší dcery, která teprve nedávno nastoupila do školky. V časech minulých vystudovala Polygrafickou školu v Rumburku, pracovala v Libereckých tiskárnách a v Geoprintu. Později se stala masérkou a zabývá se léčivými rostlinami. Snaží se více číst, hrabat se v hlíně, sázet a sít, aby měla co sklízet a přemýšlí, co bude dělat dál.