Můj děda posunovač – Vorschieber

Nad pracovním stolem mi visí již několik roků zarámovaný diplom psaný švabachem. Je z roku 1932. Patřil mému dědovi. Dostal ho k padesátinám jako poděkování za třicet let práce u dráhy. K tomu obdržel i hodinky „cibule“. Vzadu měly věnování v řeči německé. Co na nich stálo, nevím. Než jsem se ji trochu naučil, zmizely neznámo kam. 

Hodinky natahoval denně podle rádia. Na přesný čas si jako správný ajznboňák potrpěl. Po smrti babičky žil u mé tety Zuzy v malém domku na stráni mezi Desnou a Šumburkem, kdysi Německým. Z kuchyně byl výhled na jedno z prudkých stoupání tratě z Tanvaldu do Harrachova. Pokaždé, když zaslechl supění, pískání brzd nebo houkání zubačky, se podíval z okna, pak na hodinky, popotáhl z viržinka a pronesl: „Zas má půl desítka dvě minuty zpoždění!“ Nebo něco podobného.

Čím déle ručně malovaný diplom za monitorem počítače visí, tím častěji se na něj dívám. Snažím se do něj proniknout, vyčíst z něj něco víc, než že posunovači a podúředníkovi (Vorschieber a Unterbeamter) Josefu Jindříškovi Sdružení železničních pracovníků stanice Tanvald-Šumburk vděčně děkuje za třicet let práce. Pokouším se vybavit pár vzpomínek, které na dědu mám. Moc jich není. Umřel přesně o Vánocích, když mi bylo pět let. Na šumburském hřbitově fičel severák, byla vánice a já se ptal o pár let staršího bratrance, proč všichni brečí. Odpověděl, že umřel děda, což jsem věděl i bez něj. Pár hodin před tím ležel podivně bledý v parádním pokoji v otevřené rakvi na stole. Dotknul jsem se jeho tváře prstem. Byl studený.

Můj děda byl za živa velký fešák. Na starých fotografiích se často směje. Na mnohých má pod krkem uvázaného motýlka. S jeho náturou i vzhledem zřejmě souvisí rodinné tajemství, o němž se u nás doma příliš nemluvilo. S babičkou, která byla o pár let starší, měli syna a tři dcery. Nejstarší z dětí Marta se vdávala ve svých dvaceti letech. Stejný rok se narodila moje maminka Slávka. Podle ručně vyvedeného diplomu šel děda po odpracování třiceti let u dráhy do důchodu v roce 1932. Bylo mu padesát let. Něco tady nehrálo. Když jsem všechno sečetl a odečetl, tak mi vyšlo, že měl první dceru ve svých šestnácti! Pašák. Teprve po dalších pěti letech se s babičkou oženil. 

Po odchodu z dráhy už děda do žádného zaměstnání nikdy nenastoupil. Občas pomáhal manželce v krámku, ale častěji sedával před domem, bafal z fajfky a povídal si s kolemjdoucími. Alespoň s těmi, kteří se s ním ještě bavili. Až mnohem později jsem si uvědomil, že můj děda měl podobný osud jako táta Miloše Hrmy z knihy Ostře sledované vlaky: Můj otec byl strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let, a tak měl vysloužená tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že otec může ještě dvacet třicet let na tomhle světě žít. 

Jako by Bohumil Hrabal psal o něm. Také jeho sousedi nemohli přenést přes srdce, že musí brzy ráno do fabriky a on jim na cestu z okna občas vesele zamává. Nebylo mu prý líto kvůli tomu vstát. Podle vzpomínek mého otce, provokoval děda rád. Tu a tam prohodil zlomyslnou poznámku. Například, že není nad to, si jít každý den po obědě schrupnou, nebo jen tak vyhřívat na sluníčku, pokuřovat a nic nedělat. 

Já si dědu vybavuji docela jinak. Sedával v kuchyni u tety Zuzy za stolem, četl noviny a kolem jeho hlavy se vznášel oblak dýmu. Občas mě vzal na nádraží, kde mi koupil v zakouřené hospodě malinovku a sám si dal malé pivo. Alkohol mu nic neříkal. Povídal o zubačce, kterou dali do provozu v roce, kdy k dráze nastoupil. Vzpomínal, jak se přes nádraží převalila v roce 1916 voda z protržené přehrady na Bílé Desné. Moc si z toho nepamatuji, ale nejvíc mi v hlavě utkvěli italští barabové, kteří postavili všechny tunely na trati z Tanvaldu do Hirschbergu (dnes Jelení hora). Nevěděl jsem, co je Itálie, ale viděl jsem obrovské černé díry do skal, ve kterých mizely koleje, a v noci si představoval, jak nějaký obr Baraba je s kladivem a majzlíkem kutá.

Sedím u počítače. Dívám se na diplom a přemýšlím, co jsem po dědovi zdědil. Moc toho není. Na fotkách se nesměju, nekouřím, alkohol na rozdíl od něj konzumuju v množství větším než malém, snad jen k tomu provokování bych se přihlásil. Párkrát jsem už kvůli němu dostal po hubě. Fyzicky i obrazně. Co mi ale po něm zůstalo v krvi, je kladný vztah k vlakům. Ne, nejsem šotouš, ale jezdím v nich často a rád. Přivlastnil jsem si také jeho průpovídku, kterou rád opakoval: Je lepší chodit na vlak o čtvrt hodiny dřív než o dvě minuty později. Já tu větu, která si nic nezadá s logikou sedláka – když nezaseješ, tak nesklidíš –, miluju. Pevně  se jí držím a téměř pokaždé, když čekám na vlak, si na dědu posunovače a nižšího úředníka vzpomenu. Sedí tam někde nahoře, kolem hlavy má oblaka kouře z viržinka a na těch ztracených „cibulích“ kontroluje, jestli nemá zubačka do Kořenova zpoždění.

Jan Šebelka, 22. 3. 1951 v Děčíně, žije v Liberci Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scenáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2014 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejném roce vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka vyšel v roce 2002, třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové v r. 2003. Je spoluautorem knihy rozhovorů Petr Pávek: Mám vizi (2005). V roce 2007 přibyl k jeho bibliografii román Koktejlový úkrok Otýlie B. Je autorem životopisného rozhovoru v černobílé monografii Jan Pikous: Subjektivní fotografie (2008) a knihy rozhovorů s legionářem Stanislavem Hněličkou Byl jsem tobruckou krysou (2008, rozšířené vydání 2014). V roce 2010 vydal Román pro Quida a v roce 2015 vlastním nákladem knihu Podivín, který okrášlil svět, aneb vzpomínání na Gustava Ginzela. Vlastním nákladem vydal v roce 2017 knihy Liberecké rozhovory a Ctihodní řezníci.